Na severu od hradu vévody Jana se nachází malebné městečko Jesenice. Vede přes něj několik obchodních cest a tak se tu často pořádají velkolepé a vyhlášené trhy.
Horní a Dolní Fikač jsou nevelké rybníky severně od hradu a nedaleko od městečka Jesenice. Fauna a flora s kterou se tu můžeme setkat je překrásná, ale pozor, na březích těchto rybníků žijí i bytosti, s kterými není radno se setkat.
Strom zrození je nádherný a statný. Rytíř Rudolf Rak častokráte sedával v jeho stínu a vychutnával si příjemné ševelení listů tohoto velikána nad jeho hlavou.
Temný les se nachází jižně od vévodova hradu v jeho bezprostřední blízkosti. Bytosti, které zde žijí mají nadpřirozenou moc, ale naštěstí není třeba se jich obávat, jelikož již dlouhé věky hájí zájmy vévody Jana a druidího společenstva místního kraje.
Rakova cesta vede od hradu vévody Jana směrem na západ a pomyslně odděluje Temný les a Hvozd masožravých včel. Za mlada tu rytíř Rak spolu s vévodou Janem pořádali závod v běhu do kopce v plné zbroji.
Velmistr druid Michal 3.úrovně
Vítejte v druidím lese, který se nachází v blízkosti vévodova hradu. Máte zde jedinečnou možnost nahlédnout do několika druidích knih, které skrývají nemalá tajemství či hrdinství. Můžete se zde zároveň dozvědět zajímavosti či drby z hradu nebo podhradí.
lezecvrk@seznam.cz
Kdysi dávno, před mnoha lety, se udál tento příběh uvězněného rytíře Petry...
Už ani nevnímám čas. Je pondělí, středa, sobota?? Vždyť je to jedno…od té chvíle, co mi byl udělen trest za můj neuvážlivý čin na Račím hradě, každý den vypadá stejně.
Kde se nacházím? Netuším.
Po rozsudku dne 20. září 1264 mi druid Michal zavázal oči kusem hadru, ruce pevným provazem a posadil mě na koně. Něco mu pošeptal do ucha a zakřičel: „Jeď a nikde se nezastavuj.“ V ten moment se kůň rozběhl jako o život a já na něm strávila tři, možná čtyři dny. Jíst jsem samozřejmě nemohla a byla jsem ráda pokaždé, když na chvilku zapršelo a já mohla spolknout pár dešťových kapek. Samozřejmě jsem si zkoušela ruce rozvázat, ale po každém mém marném pokusu se provaz sám od sebe zamotal a sevřel mi ruce ještě pevněji než předtím. Několik posledních hodin jsem myslela, že tu bolest nevydržim a omdlím za jízdy. Najednou ale kůň zastavil a já čekala, co se bude dít..Přišla ke mně neznámá osoba, rozvázala mi oči a odvedla do nějakého starobylého dvora, kde mně nevybíravym způsobem dovlekla do temné, studené a nízké místnosti, která se stala mým novým domovem.
Občas ani nemohu usnout, jaká tu je zima.. Každý den vstávam hned po rozbřesku, k snídani dostávám pouze suchý chleba s vodou, jednou za čas s drožďovou pomazánkou. Někdy je mi dopřáno i pár kousků shnilé zeleniny.
Po snídani dostanu práci na celý den. Z lesa, který je vzdálen asi pět kilometrů, tahám na dvůr dlouhé klády. Za den jich musím přinést minimálně šest.
Když to nesplním, další den dostanu úkoly navíc, které musím zvládnout, i kdyby to znamenalo, že nepůjdu vůbec spát. Nejčastěji rozbíjím velké kameny na menší, aby se z nich mohl vydláždit celý dvůr.
Někdy spravuji královské povozy.
Jak dlouho tohle ještě potrvá? Je mi tu smutno, jsem tu sama..Ten neznámý člověk se se mnou vůbec nebaví. Nevím, jak dlouho tohle ještě vydržím..Možná mě měli tenkrát raději pověsit… doufám, že tento hrůzný čas brzy skončí….Lituji své zbabělosti..Ani nemohu uvěřit, že jsem se tenkrát tak špatně zachovala…jak hrozné pomatení mysli…Prosím, smilujte se…