Letní tábor s kapkou české historie

Jsme spolek s více jak desetiletou tradicí, který se zaměřuje na pořádání dětského tábora s fantasy-historickými prvky. Tábor je určen pro všechny zvídavé dobrodruhy a nadšence ve věkové kategorii 7-15 let, lépe řečeno, pro děti školní docházkou povinné.

Dánský astrolog, astronom a alchymista, který zastával myšlenku, že středem vesmíru je Země, kolem které obíhá Slunce a Měsíc. Ostatní planety ale dle jeho teorie obíhají kolem Slunce.

Jak asi víte, ocitáme se v období, kdy naše země je součástí mnohonárodnostního habsburského soustátí, kam patřilo též Chorvatsko, Turky neobsazená část Maďarska, Slovensko a také rakouské země. I následující letní slavnosti prožijeme v době vlády jednoho z nejrozporuplnějších panovníků českých dějin, tedy Rudolfa II. Tento císař byl velmi nevyrovnanou osobností, navíc trpěl duševní chorobou, ke které měl genetické předpoklady. Jeho otec Maxmimilán II si totiž vzal za ženu svojí vlastní sestřenici Marii Španělskou.

Císař Rudolf II pro vládnutí tedy příliš stvořen nebyl. Místo toho jej zajímá umění a tehdy populární vědní obory jako hvězdářství, alchymie a hudba. K tomu měla v císařově uměleckých sbírkách své místo díla nejznámějších evropských výtvarníků. Během vlády císaře Rudolfa v Praze působili známí astronomové jako Johannes Kepler, jenž zde formuloval své zákony o pohybu planet, nebo Tycho de Brahe. Na straně druhé byla Rudolfova ruka štědře otevřena i různým podvodníkům, v Praze tak působili i podivínští alchymisté jako například Edward Kelley.

Rudolfova doba je tak známa jako období, kdy tehdejší společnost marně hledala ztracený středověký řád i renesanční harmonii a díky tomu upínala svou naději k vědeckému poznání. Avšak hranice mezi vědeckou činností a magií tehdy nebyla jasně zřetelná. Navíc atmosféra rezidence duševně chorého císaře byla jako stvořená pro nejrůznější fámy, dohady, a tak se tehdy zrodily všelijaké pověsti o neuvěřitelných pokladech či umělých bytostech. Kdo by neznal například tu o uměle stvořeném člověku – golemovi.

Pojďme tedy opět okusit život v tomto mimořádně zajímavém období s neopakovatelnou atmosférou i u nás na Račím hradě.

Dynastie Jagellonců, jejichž vláda nad českými zeměmi skončila neslavně porážkou s Turky v bitvě u Moháče je na českém trůně vystřídána rodem Habsburků. Ten je původem ze Švýcarska a přísně katolicky vychovaní králové k českým zemím a lidu nechovají zrovna přátelské vztahy. Češi jsou i v těchto časech (tedy 150 let po husitských bouřích) nadále vnímání jako rebelové a kacíři a jejich práva na svobodnou víru jsou pošlapávána.

Ocitáme se v roce 1586 a naše země je součástí mnohonárodnostního habsburského soustátí, kam patřilo též Chorvatsko, Turky neobsazená část Maďarska, Slovensko a také rakouské země.

Zemi nyní vládne císař Rudolf II., který ale pro vládnutí příliš stvořen nebyl. Místo toho jej zajímá umění a tehdy populární vědní obory jako hvězdářství, alchymie a hudba. Snad vláda císaře Rudolfa II., který toleruje i nekatolickou část populace, vnese do nábožensky rozdělené země alespoň trochu klidu. Jak dlouho tento klid bude ale trvat?

Milí dobrodruzi a přátelé Račího hradu,

historie vévodství se píše již po dvě a půl století. Přes doby vlády Přemyslovců, Lucemburků jsme se společně přenesli do 15. století a prožili strhující období husitských válek. Nejméně po dvě desetiletí od upálení Mistra Jana Husa v roce 1415 bylo i naše vévodství zmítáno boji kališníků s katolíky. Zažili jsme tak situaci, kdy proti sobě stála panství, která zastávala zachování katolického řádu, proti panstvím podporujícím husitské hnutí. Ještě dnes máme v živé paměti několik nezapomenutelných tažení a bitev, ve kterých mnoho schopných vojevůdců Račího hradu naplno ukázalo své válečnické umění.

Vévodství Račího zažilo také léta ve znamení bojů proti krvelačným bestiím ovládaným temnými silami - saratorám. Síly všech panství se vždy v podobně těžkých chvílích spojily, aby čelily rozhodujícímu úderu několika tisíců sarator a společně ubránily vévodství před totálním zpustošením. Díky dobře vyzbrojeným armádám a také schopnosti některých hrdinů používat magické předměty a lektvary od druidů se tak po mnoha rozsáhlých a téměř nekonečných bitvách podařilo.

Během posledních slavností Račího hradu jsme se ocitli v těžkém období vlády oblíbeného „husitského“ krále Jiřího z Poděbrad. Ten sice české království před nájezdy uherských vojsk vedených mocichtivým Matyášem Korvínem ubránil, leč pár let nato, v roce 1471, umírá. Husitská éra se tak stává minulostí…

Ještě před svým skonem se Jiří z Poděbrad zasadil o to, aby se jeho nástupcem stal panovník polské dynastie Jagellonců. Roku 1471 se tak na český trůn dostává Vladislav Jagellonský, kterému je v době nástupu pouhých 15 let. Situace pro vládnutí to nebyla vůbec snadná, neboť jako vládce jej uznávalo snad jen české vnitrozemí, zatímco velká část Moravy a katolická část Čech se hlásily k uherskému králi Matyáši Korvínovi. Situaci nakonec roku 1490 vyřeší až nečekané úmrtí Matyáše a Vladislav se téměř vzápětí stává i králem uherským. Současně dochází k tomu, že moc a autorita krále, který se usídlil na hradě Budíně (dnešní Budapešť) a české země téměř nenavštěvuje, je v českých zemích velmi slabá a rozhodující moc má zemský sněm, tvořený zástupci vyšší šlechty.

V podobném postavení se nachází i Vladislavův syn Ludvík a do období jeho vlády nahlédneme i my nyní během letošních slavností na Račím hradě. Píše se rok 1526 a král Ludvík musí bránit území před velkou tureckou hrozbou. Chcete-li poznat, jak bude úspěšný a zda sehraje zajímavou roli i naše vévodství, připojte se k letošním slavnostem na Račím hradě!

Milí dobrodruzi a přátelé Račího hradu,

historie vévodství se píše již po více než dvě století. Přes doby vlády Přemyslovců, Lucemburků jsme společně prožili strhující období husitských válek. Nejméně po dvě desetiletí od upálení Mistra Jana Husa v roce 1415 bylo i naše vévodství zmítáno boji kališníků s katolíky. Zažili jsme tak situaci, kdy proti sobě stála panství, která zastávala zachování katolického řádu, proti panstvím podporujícím husitské hnutí. Ještě dnes máme v živé paměti několik nezapomenutelných tažení a bitev, ve kterých mnoho schopných vojevůdců naplno ukázalo své válečnické umění. Přestože vojska husitů i na území vévodství Račího hradu postupem let získávala převahu, zůstalo naše vévodství jedním z mála území v českém království, které husity nebylo nikdy definitivně poraženo.

Rok 1453 se ve Vévodství Račího hradu nesl ve znamení dosud největší série bojů proti krvelačným bestiím ovládaným temnými silami - saratorám. Síly všech panství se spojily, aby čelily rozhodujícímu úderu několika tisíců sarator a společně ubránily vévodství před totálním zpustošením. Díky dobře vyzbrojeným armádám a také schopnosti některých hrdinů používat magické předměty a lektvary od druidů se tak po mnoha rozsáhlých a téměř nekonečných bitvách podařilo.

Pojďme se nyní posunout v čase o kus dále, do období, kdy husitské války a boje se saratorami jsou již historií, ovšem klid a mír v našem království po více než dalších 30 letech stále nepřichází. Píše se rok 1468, kdy je na trůnu českou husitskou šlechtou oblíbený a podporovaný král Jiří z Poděbrad. Směrem z východu však upírá svoji pozornost k českému trůnu také uherský král Matyáš Korvín, jenž se může spolehnout na podporu zkušeného, těžkými bitvami s Turky prověřeného vojska.

My budeme společně zvědavi, jak toto období zasáhne život na našem vévodství. Přichází léto roku 1468 a s ním další slavnosti Račího hradu. Ty letošní vyvolávají nebývalý zájem dobrodruhů ze všech koutů země, zřejmě se budou dít velké věci…

Léto roku 1453 se na území vévodství Račího hradu neslo ve znamení rozsáhlé války se zrůdnými saratorami. Tyto krvelačné, temnými silami vedené bestie naše vévodství ohrožují již bezmála celé století a dosud se nad nimi nepodařilo definitivně zvítězit.

Rozuzlení mělo přinésti toto léto. Množství a zejména bojechtivost sarator již představovaly pro vévodství obrovské nebezpečí, které nutilo všechna panství býti včas na pozoru. A tak jsme byli svědky obrovského vojenského zbrojení, které na území našeho vévodství svým rozsahem dokonce překonalo zbrojení z dob nedávných husitských válek.

Odhodlání a načasování prvních útoků sarator však dokonale zaskočily vévodství hned v samotném úvodu letošního léta. Za svoji nepřipravenost zaplatilo vévodství ztrátou nejsevernějšího Lužeckého panství, které bylo během jednodenního útoku zcela zpustošeno. Smečky čítající na několik tisíc sarator tak postupovaly dále do nitra vévodství, na území dalších panství však již narazily na odpor vojensky posílených jednotek.

Dalším panstvím, které se pokusilo zastavit pronikající hordy sarator bylo panství Šprymberské posílené o jednotky Oráčovského panství. Obranná taktika prakticky všech panství Račího hradu byla postavena na uskupení vozové hradby, která přinesla obrovské úspěchy husitům v jejich nejslavnějších bitvách. Toto obranné uskupení poskytovalo vhodné podmínky pro útoky zejména oddílům střelců z kuší a ručnic, nově byla zapojeny do bitev děla a také speciální zbraň vyvinutá na našem území pro boj proti saratorám – metapalt. Panství Šprymberskému se však útoky sarator ubránit nepodařilo, přestože na straně nepřátel způsobili značné ztráty, všichni jeho vojáci i posilami z Oráčova padli.

Panství Kapucínskému posílenému o vojska Lubeneckého panství se již vedlo o poznání lépe a především díky mistrně zvládnuté taktice lubeneckého dobrodruha Matouše z Kubinčan, byl proud sarator mířící na Kapucín pobit nebo zahnán na útěk.

K rozhodující a nejrozsáhlejší bitvě mělo dojít v boji o Petršpurk. Spojené armády panství Lubeneckého, Kapucínského, Tisovského, Oráčovského a Petršpurského, vydatně podporované vojsky samotného vévody čelily náporu dosud nevídaného množství sarator, kterých zde údajně bylo na 2 tisíce. Tradiční obranná taktika našich panství podpořená střelbou z kuší, ručnic a metapaltů držela saratory v bezpečné vzdálenosti od vozové hradby, nicméně počty k boji stále odhodlaných sarator zdály se býti nekonečné. Vypadalo to, že konec bitvy a definitivní zlikvidování sarator je v nedohlednu. Když najednou přišel moment, který přinesl rychlý konec. Poprvé v dějinách vévodství byl v bitvě použit patron Račího hradu…

Země se na obzoru otřásla a zvedl se obrovský oblak prachu. Bylo slyšet hrozivé dunění jakoby se k armádám spojených vojsk zezadu blížila statisícová jízda těžkooděnců. Když už bylo toto dunění takřka nesnesitelné zničehožnic naráz utichlo. Všichni vojáci na sebe zmatěně pohlédli. Ze země kolem smeček krvelačných Sarator najednou vyrostla obrovská chapadla z hlíny a kamení, která okamžitě utloukla všechny Saratory. Doslova je uchopila jako nějaké chmíři a jediným prudkým mrsknutím usmrtila o zem. Burácení se šířilo celým bojištěm až kam oko každého bojovníka dohlédlo a zřejmě ještě dále na sever, možná až do panství Lužeckého.

Když smrtonosné dunění utichlo a prach se rozptýlil, nalezli vojáci na bojišti po saratorách pouze zbytky jejich zkrvavených kožešin. Nikdo se příliš neptal. Země byla zpustošena víc než dosti a po nepřátelích ani vidu ani slechu.

Kdo byl ale tou tajemnou bytostí, která byla vidět v jednu chvíli přes Saratoří oko ? Vojáci pročesali přilehlé lesy, ale bohužel nic než saratoří kůže a drápy nenašli. Doufejme, že ničivá síla patrona zničila i tuto bytost, protože jak nám historie říká, to co je neznámé, je většinou zlé.